Zaber hlouběji, tvrději, rychleji a silněji! To byla část našeho bojového pokřiku, který nám měl připomínat, že se musíme dostat do skvělé fyzické kondice, pokud chceme dosáhnout nějakého úspěchu. První měsíc jsme běhali na atletické dráze a posilovali všechny partie těla klasickým způsobem – kliky, sedy-lehy apod. Když jsme začínali, tak jsem po dlouhé době velmi vlažného sportování byl rád, že udělám 20 kliků. Ovšem při intenzivním tréninku, který z dob své atletické minulosti ani nepamatuji, jsme se všichni obdivuhudně zlepšovali.
Dril je velice typický pro Taiwan. Asi nikde na světě nedřou studenti ve škole tolik jako Taiwanci. Nicméně absolutní snaha neznamená vždy úspěch a to se zde podle mě často stává. Promítlo se to i do našeho namáhavého tréninku, kdy v posledních dvou týdnech byly dvě třetiny lidí zraněni nebo zcela vyčerpáni. Prostě nás cizince studující v jazykovém centru (pár dívek dokonce nikdy předtím sport nedělalo), přetížili. Já jsem byl kvůli tréninku zraněn pro jistotu dvakrát a k tomu ještě chytnul chřipku.
Když nastaly závody, všichni se báli, že náš tým vyhoří, protože i ti nejsilnější jedinci sotva chodili. Avšak při jízdě na dračích lodích není nejdůležitější maximální síla a největší svaly. Hlavní je perfektní synchronizace pohybu všech 18 pádlujících. Stejný rytmus a správná technika jsou prostě základem a až po zvládnutí tohoto se může využít síla.
Kromě těchto 9 párů je na lodi ještě bubeník, kormidlující vzadu (náš trenér) a taiwanská specialita, chytač vlajky. Ten po většinu závodu sedí za bubeníkem vepředu a až těsně před cílem vyleze na hlavu draka na přídi a natáhne se pro vlajku, kterou vyhodí do vzduchu a tím závod končí.
Dříve se takto rozeznávalo, která loď dojela na jakém místě, dnes je v tyči vlajky umístěn nějaký čip, který ihned zašle rozhodčím finální čas. V závodě našeho mix týmu, který byl pro mě asi nejnapínavější, se rozhodlo až právě vytáhnutím vlajky o 0,4s dříve než soupeřící tým. Kromě pádlování jsem se nakonec díky zranění i svým dlouhým pažím stal pro závod mužů právě oním chytačem. Nikdo jiný to stejně nechtěl dělat, protože chytač má zodpovědnost za chytnutí vlajky, jinak by mohl být tým diskvalifikován. Ve výsledku jsem byl za tuto pozici rád, protože jsem si pak užil chvíli slávy, kdy jsem sedíce na hlavě draka mohl pozdravovat nadšené publikum. Navíc si člověk na dračí hlavě v té rychlosti připadá jakoby skoro letěl nad vodou.
Jak jsme tedy nakonec dopadli? Náš dívčí tým získal skvělé 2.místo. Muži skončili v těžké konkurenci profesionálních týmů na 8.místě a mix tým obsadil 7.příčku mezi 70 loděmi. Bylo vidět, že jsme se technicky a fyzicky téměř dokázali vyrovnat i zkušeným kanoistům a že ten tvrdý trénink za to stál. Otázkou však zůstává, zda bychom nedosáhli většího úspěchu, kdybychom měli trochu více času na regeneraci a nebyli pak omezeni zraněními.
Závody dračích lodí jsou nyní populární ve více a více zemích. Kromě Číny se jezdí v USA, Kanadě a také u nás v ČR. K mému velkému překvapení se bude letos v srpnu konat v Račicích rovnou mistrovství světa! Věřím, že se tento sport stane u nás populárnější, protože je to jednak nový kolektivní sport určený pro 20 lidí a dá se i při něm zažít spoustu krásných okamžiků.