Vstal jsem v šest hodin ráno a za 1 USD si půjčil na celý den kolo. Většina turistů si za 15-20 USD pronajme řidiče tuk-tuku a nechá se vozit po nejznámějších chrámech, já si však chci vše prohlédnout po svém. V půli cesty musím zastavit u hlavní brány a zaplatit 20 USD za prohlídku celého komplexu,
což sice není málo, ale vzhledem k celkovému množství objektů, které za to člověk uvidí, o tom nemá smysl přemýšlet.
V nadšení zastavím u Angkor Watu, jenž je vlastně nejslavnějším chrámem, který byl kdysi centrem prosperující říše a jeho počet obyvatel ve středověku zdaleka přesahoval velikost evropských měst.
Než si stačím zamknout kolo, seběhne se ke mně asi 8 mladých lidí a začnou mě lákat na jejich cold drink a záhadně levného průvodce v angličtině. Když je ignoruju, tak na mě začnou cosi pokřikovat a s nepříjemným pocitem se vydám k Angkoru. Tato scéna se v menší míře agresivity opakovala u každé památky a já si nato rychle zvykl. Dokonce jsem si skoro pokaždé od nějakého děcka za usmlouvanou cenu koupil půllitr vody, jelikož jsem to při 32°C na kole jednoduše potřeboval. K mému překvapení některé místní děti dokonce mluvily japonsky a rusky!
Do Angkor Watu jsem nakonec nešel. Hordy turistů mě lehce zaskočily, a proto jsem se rozhodl nejdříve si projet ostatní památky proti proudu a Angkor si nechat na konec. Po pár hodinách jsem vyjel do vzdálenějšího chrámu Bantaey Samre, kde jsem se na několik minut ocitl zcela sám. Cestou jsem mohl navíc vidět chudobu kambodžských rodin, což zde ovšem nikomu nebránilo se na mě usmát a vesele pozdravit hello!
Uprostřed chrámu se zničehonic objevila malá holčička, pak zmizela a zase se rohem ukázala. Vzpomněl jsem si na stejnou scénu z filmu Lara Croft: Tomb Raider, který se natáčel ve známém polorozpadlém chrámu Ta Prohm. To bylo v roce 2001 a tenkrát ještě do částečně zaminovaného komplexu jezdil málokdo. Myslím si, že tento film hrál velkou roli ve změně, která se zde v posledních letech odehrála.
Ve výchozím městě Siem Reap se postavilo mnoho luxusních hotelů i studentských hostelů (já platil jen 10 USD za tři noci). V jednu chvíli jsem neviděl rozdíl mezi středozemním letoviskem a tímto kambodžským městem. Vše pro turisty, Kambodžané na prodej. K mému zhrození se v těchto dnech otevírá ve městě první restaurace KFC.
Ano, globalizace dorazila i do této chudé země. Je sice pravda, že mnohým obyvatelům Siem Reapu se významně zvýšila životní úroveň. Já jsem však spíše pocítil, že to ty lidi zkazilo nebo brzy zkazí. Mluvím teď zejména o pouličních prodavačích a řidičích tuk-tuku či mototaxi. Přišlo mi, že jsou ještě drzejší než
v Thajsku. Jen tak si kráčet po chodníku a nevozit se v taxi, byla ode mně zjevně provokace. Zaplatil jsem za jízdu na letiště předem správci hostelu a řidič ze mně chtěl dostat prachy ještě jednou. Prostě to zkusil. Anebo jej taky trápí ekonomická krize? Je tam méně turistů než loni?
Pochopitelně si člověk musí dát na tyto věci pozor všude na světě a návštěva Angkor Watu je pro mně přesto navždy nezapomenutelným zážikem. Jen jsem se při pohledu na opici se spritem v ruce vrátil
do reality.